Další dovolená v závratném tempu

11. listopadu 2012 v 22:50 | Nessie |  Praha
Většina lidí jezdí na dovolenou, aby si odpočinuli. Já se poslední dny dovolené téměř těším do práce, jak si tam zase odpočinu :) Ale rozhodně si nemůžu stěžovat, protože po stránce psychické se krásně odreaguju a dělám toho tolik, že mám pak ještě pár měsíců na co vzpomínat. Teďka jsem byla zase v Praze, kam se za mnou přijela podívat ze Slovenska i kamarádka Andrea, a po týdnu jsem odjela do Lucemburku za kámoškou Janou a podívala jsem se i do německého Trieru a do francouzského Metzu. A teď už jsem zase zpátky v Lyonu, chodím do práce, hraju s fanfárem po ulicích, kde nás bombardují syrovými vajíčky a taky jsem se vrhla do velkého podzimního úklidu,kterým jsem dneska strávila celý den, ale mám z toho dobrej pocit :)



V Praze je dobře (né, že by jinde nebylo dobře, ale tady mám vždycky full servis, naši jak jsou rádi, že mě po dlouhé době vidí, tak se o mě pěkně starají a díky tomu se nemusím skoro o nic starat, jenom pořád někde jsem).

V letadle jsem se seznámila s jednou slečnou, která dělá učitelku na francouzsko-českém gymnáziu v Nîmes, tak mi díky tomu ta cesta docela rychle utekla, protože jsme si měly pořád o čem povídat, a taky doufám, že se třeba ještě podívám znova do Nîmes.

Naši už se konečně naučili jezdit pro mě na letiště na čas, takže jsem tam ani nemusela půl hodiny stepovat. Po příjezdu domů jsme zašli na oběd i s bráchou (pozor, pan Umělec si na mě udělal čas, i když to teda prej měl od mámy nařízený ;). Po obědě jsem zavelelea, že se jde do cukrárny na harlekýna a kafíčko. Měla jsem na něj chuť už pěknou dobu. A není nad české dortíčky, i když možná nejsou tolik nazdobené, jako ty francouzské, tak mě prostě chutnají!! A odpoledne jsem strávila u našich doma tradičním vyklízením lednice. Musím říct, že o některé exponáty by rozhodně měl zájem i archeologický ústav. Takový pěkný kožíšek se mi na jogurtu ještě vypěstovat nepovedlo.

Večer jsem se pěkně utahaná svalila do pufu a koukala na Downton Abbey na velké TV, protože jsem do Prahy přijela s bolením v krku. Je snad naprosto normální, že jsem dva měsíce odolávala úplně všemu, aby mě v předvečer odjezdu na dovolenou schvátil nějaký bacil, ne?

Ty dny letí strašně rychle... V pátek v poledne jsem si zajela na nádraží pro Andreu, abychom spolu a nejen spolu zažily fakt supr víkend. Co se mi líbilo bylo, že jsem měla v plánu několik nákupů: barvu na vlasy (těšte se, bude fialová, modrá a ostře červená :-P), barevné silonky, sekáč u nás na rohu a pak takovou obecnou procházku po městě. Andrea po výstupu z autobusu konstatovala, že ty moje růžový konečky jsou supr a že ona chce taky, ale celou hlavu. Šéf v práci jim totiž začal nařizovat dressing-code, aby chodili hlavně v černé, tak se rozhodla, že teda v černé chodit bude, ale bude mít hlavu na růžovo. Později jsem se postupně dovídala reakce okolí, ale krom toho, že se její rodiče trochu zhrozili, tak se to všem líbilo a vůbec, dokonce i moje maminka prohlásila, že se jí to líbí (ale asi to bude tím, že už si zvykla na různé barevné excesy u mě, před deseti lety by to takhle klidně nevzala :-P).

No takže se mi moc líbilo, že všechny nákupy, co jsem chtěla podniknout, se jí zamlouvaly taky a kromě toho jsme někdy v pět odpoledne naběhly do kuchyně, obarvily půlku linky, umyvadlo a vanu na růžovo, a pak jsme vyrazily do Crossu na drum'n'basse koncert, protože v létě jsem zjistila, že tohle je jediná elektronika, co jsem schopná poslouchat delší dobu. Ale myslím, že se tam jen tak hned nevrátím, hlava mi duněla ještě dvě hodiny po návratu. Jo a taky to bylo fajn potkat v Crossu několik kamarádů, co už jsem dlouho neviděla. Takže o to to tam bylo příjemnější. A Andrea tam taky měla nějakou kamarádku, takže jsme nebyly tolik fixované na sebe. Jo a to dunění basů v celém těle mě baví!

Naši jsou specialisti na vydatné snídaně, dalo by se říct oběd. Navíc jsem přivezla spoustu dobrůtek z Francie a tatík zašel koupit čerstvý chleba a pár dalších laskominek, takže jsme se pěkně nadlábli. A pak jsme dělali pstruha k obědu a přišel i brácha se slečnou. Takže do města na výstavu Theodora Pištěka jsme vyrazili asi ve čtyři, ale naštěstí to bylo relativně za rohem, takže jsme si to stihli celé projít. Škoda, že na té výstavě nebylo víc jeho kostýmů, na tom jsme se shodli všichni, ale trocha kultury se vždycky hodí :)

Pak jsme si ještě všichni zašli na dortík a kafíčko do nedalekého mléčného baru a shodli jsme se, že to byl skoro vánoční den. Ráno totiž napadl sníh a bylo to pěkně romantické. A ani nebyla taková kosa.

Po kafíčku jsme s Andreou vyrazily do města srazit se s Matěm, druhým Slovákem, který se mnou strávil první rok v Lyonu. Nejdřív jsme zašli na pivo a hermelína a pak na jazzový koncert, co jsme odpoledne našly na netu jako volně přístupný. Teda drinky tam měli dost drahé, ale zase se neplatil vstup, takže to vyšlo tak nastejno. A muzika byla fajn a na konci ti muzikanti sekali dost slušná sóla. Moc se nám tam líbilo.


Maťo chtěl jít spát domů, ale nějak se nám s Andreou povedlo ho dotáhnout k nám ještě s malou zastávkou v Crossu na jeden drink. A přišli jsme domů asi ve dvě ráno. Naši byli v plné práci a táta chystal chlebíčky. Mě to nijak nevykolejilo, jsem na to přeci jen zvyklá, ale Andrea s Matěm byli fakt překvapení. No co si budeme namlouvat, hlad jsme měli všichni, takže chlebíčky zmizely velmi rychle, hlavně Maťovi bodly. Pak jsme se nevím jak dostali na téma filmu Amadeus, tak jsme si ho hned pustili, ale asi po půl hodině jsme u toho začali všichni usínat, takže jsme se asi ve čtyři odsunuli do postelí.

Nějak jsem nemohla dospat, takže jsem vstala asi v půl deváté (nového času, takže o hodinu míň), Andrea mě dlouho nenechala samotnou, a šly jsme vyrábět míša řezy, které jsem měla večer donést ke strejdovi na návštěvu. Už jsem skoro zapomněla, jak chutná pravý tvaroh. No byla to mňamina a povedlo se nám to.

Naši vstali až dost později, dokonce i Maťo s hlavou v kýblu už byl vzhůru. Dali jsme si chlebíčky ;) a pak jsme se šli ještě toulat po městě, na kafe a tak. Nějak jsem si za tuhle dovču zvykla, že anytime si coffee time, tak mi to teď trochu chybí. Na rozloučenou jsme si přiťukli dokonale vymrzlí horkou medovinou a Maťo se klidil, když zjistil, že jdeme po nákupech. V mé oblíbené prodejně klobouků firmy Tonak jsem si koupila žlutou rádiovku a pak jsme šly s Andreou po botách a kosmetice a tak podobně, tak jsme sháněly vonné tyčinky a další položky mého seznamu.

A pak už byl čas se rozloučit, takže jsme vzali kufr, nasedli všichni do auta, Andreu vyhodili na nádraží a my jsme jeli za strejdou podívat se na barák, určit barvu fasády a ochutnat ty moje jedinečné míša řezy :)

Do Prahy jsem chtěla na podzim mimo jiné proto, že jsem chtěla jít ještě na houby na "mém" pozemku. Stihli jsme to, když jsme přijeli (řídila jsem já, kupodivu to bylo docela v pohodě, i naši to říkali), tak jsme naběhli na čtvrt hodiny do lesa, kde jsme pod sněhem našli pár hub, než se setmělo. Bylo tam fakt skvěle, chatička s kamnama a vařením na plátu nebo pečením v troubě jsou opravdu stylová. Sice budeme ještě muset vymyslet, jak v té peci péct bublaninu, aniž by se to zespoda připeklo, ale to už je detail. No těším se, až se tam vypravíme s kamarády na nějaký víkend. Škoda jen, že to není trochu blíž..





Než jsem jela, tak jsem si stihla ještě jít zahrát na saxík s učitelem z hudebky Zdeňkem (vždycky mě to tam moc baví!) a taky na pokec k Aničce a Tomášovi, přišla i Andrejka. Zase jsem trošku více v obraze, co ostatní dělají, škoda jen, že nedorazila i Brunďa, ale od té doby, co je šťastně zamilovaná, tak je docela nedostupná :))

Mno a víc už jsem toho moc za ten týden nestihla, ještě jsem pořešila nějaké nákupy, vyzvedla tašku, co jsem měla dovézt Janě do Lucemburku, a nastoupila jsem na devítihodinovou cestu autobusem. Ještě poslední zážitek, než to zabalím (a zbytek příště). Před autobusem se se mnou začali bavit dva kluci. Jeden z nich byl takovej dobře mimo, trochu vylitej, ale srandovní. Jel až do Londýna. Pak na mě začal mluvit francouzsky, tak jsem mu plynně odpovídala, docela jsme z toho měli srandu. No jinak to byl takovej trochu jednodušší typ a celou cestu jsem ho víceméně posílala někam. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že se před mým výstupem z autobusu objímáme a máme slzičky na krajíčku. Ne, fakt nevím, jak to udělal, ale prostě mě ukecal :-D A bylo to supr, už dlouho jsem se takhle ukecat nenechala.

Takže jsem si v Praze fakt užila všeho! (A slibuju, že se pokusím přemluvit dopsat ten zbytek nějak brzo!)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 11. listopadu 2012 v 23:19 | Reagovat

To mne těší, že na první nejsem, jinak bych tě žaloval... já jsem tam skoro denně. :D

2 máma máma | E-mail | 12. listopadu 2012 v 11:06 | Reagovat

Děkuji za blog. Tentokrát jsem ho vyhlížela opravdu dlouho. A navíc je moc hezké počíst si o něčem, u čeho jsem trochu byla, máma
PS.A co že to řekl Maťo, když nás viděl ve 2 hodiny v noci čile fungující?

3 Monika Monika | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 18:02 | Reagovat

Ty brďo absolutně napráskaná dovolená, ale tak nějak si začínám zvykat, že ty tvoje víkendy a dovolené potrádají nějaký odpočinek a klid, akční naprosto akční...

4 Monika Monika | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 18:02 | Reagovat

Jo a kožíšek na jogurtu mě pobavil, opravdu moc, vidím že u všech rodičů je to stejné :-P

5 máma máma | E-mail | 13. listopadu 2012 v 19:21 | Reagovat

Zdravím Moniku a sděluji jí, že celý problém je v tom, že jsme si ani po 6 letech, co jsou obě děti mimo domov, nezvykli na to, že jsme jenom dva, občas 3, když přijde syn a ještě méně často 4, když přijede Lenka. A tak někdy nakupujeme jako bychom byli 4.
Lenky se chci zeptat: On se ten fanfár nelíbí, když po Vás házejí syrová vejce?
máma

6 Monika Monika | E-mail | Web | 15. listopadu 2012 v 12:58 | Reagovat

Zdravím Maminku, po 6 letech to už je co říct. Naši si "zatím" nezvykli je to jen rok co jsem pryč z domova, a tak když sem tam ve sbalené tašce najdu měsíc po záruce starý jogurt, mě také dobře překvapí a hlavně když je na něm lísteček, ten byl pro tebe, zapomněli jsme, že s námi nebydlíš". Pokud nedospějete až sem,a zatí si jogurtíky chodí jen po ledničce je to ještě dobrý stav.

7 Nessie Nessie | 25. listopadu 2012 v 18:58 | Reagovat

[2]: No Maťo i Andrea řekli, že tohle ještě nezažili, ale bylo to v dobrém smyslu :)

[3]: Já si taky začínám zvykat ;) Se pak těším do práce, že si tam odpočinu :-P

[4]: Aha, tak v tom případě si přijdu trochu méně nenormální ;)

[5]: Lidem se to líbí, ale těm, co pracují přímo za námi, asi ne... Ale co se dá dělat :-P

[6]: Dyť je to milý, že na Tebe myslí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama