Letošní Vánoce se u nás odehrávaly vcelku poklidně, až jsme z toho byli všichni překvapení. Dárky byly nabaleny už aspoň dva dny, stromeček jsme dozdobili asi ve čtyři odpoledne a štědrovečerní večeři jsme dodělali v šest hodin. Ani jsme tomu nechtěli věřit, že jsme to všechno takhle rychle stihli, obvykle večeříme k půlnoci ! Na památku jsme si i vyfotili hodiny, abychom měli důkaz pro příští generace.
Co se týče večeře, tak myslím, že jsem to psala už loni, že jsme naše konečně přesvědčili, že rybí polívka a bramborový salát jsou přežitek, takže oproti mým dětským létům se dělaly dvě polévky, ovšem v opačném poměru (velký hrnec hrachové a malinký rybí) a místo salátu jsme si s bráchou vymíchali luxusní bramborovou kaši. Naši si k tomu dali samo salát. A kapr byl moc dobrý, zvláště, když ho bratr svlíkl z kůže, takže neměl žádnou bahní příchuť. Dovečeřeli jsme tedy strašně brzo, asi v sedm, a vrhli jsme se na dárečky.
Když jsem dozdobovala stromeček (protože bratr se na to samozřejmě po půl hodině vyprd a šel radši obalovat kapra), tak jsem objevila toho děsnýho Santu a dala ho na špičku. Trvalo dobře dvě hodiny, než si toho někdo všimnul. Zůstal tam až do mého odjezdu! ;)
Nejprve bych začala tím, čím jsem obdarovala já :
Nejprve bych začala tím, čím jsem obdarovala já :
Maminka dostala dlouho připravovanou knížku o Florencii, kterou jsem s vypětím všech sil konečně dokončila k letošním Vánocům. Taky už byl čas, na zájezdu jsme byli v roce 2008. A měla jsem z toho fakt strach, že se to se mnou potáhne ještě rok ! Nejprve mi trvalo asi rok a půl, než jsem to všechno roztřídila do složek podle dnů (8GB fotek ze čtyř foťáků, z toho jeden měl posunutý čas o 25 hodin, druhý o hodinu) a hlavně podle místa, potom z toho vybrat ty dobré, poskládat panoráma... A nejhorší bylo, že se toho nedalo dělat moc najednou, protože mi z toho pak začalo už hrabat.
No a když už jsem to měla jakž takž roztříděný, tak jsem si vytvořila šablonu v InDesignu a začala jsem ty fotky házet na stránky. A k tomu samozřejmě nechyběl text, jednak moje poznámky, nějaký text z blogu a spousta a spousta textu z internetu, z wikipedie a dalších. Některé zdroje jsem překládala z angličtiny, jiné z frániny, a jednou dokonce i z Italštiny, protože o tom jinak zmínka nebyla. Jo, a protože mi těch 8GB fotek přišlo málo, tak jsem ještě stahovala obrázky další. Někdy to byly lepší pohledy na to, co jsme fotili my, někdy, a to především, to byly pořádné fotky nástěnných fresek, ke kterým se smrtelník dostane tak na 5m a s mizerným osvětlením. Prohlídla jsem si je takhle daleko líp, než ve skutečnosti.
Ta dvouměsíční nemocenská padla na tohle, to je vám, předpokládám, jasné. A stejně jsem to ještě nedodělala, takže první dva prosincové týdny jsem u toho seděla každý den. U Romana v práci mi domluvil, že mi to jeden kolega vytiskne. Udělali kvůli tomu generálku mašiny, Roman jí seřídil, aby tam pěkně seděl oboustranný tisk na sobě, a navíc jsem to dostala na hlaďoučký pořádný papír. Tisklo se v pondělí, týden před mým odletem, soubory mají datum, respektive hodinu, asi 4 :30... normálka.
Ale nakonec se vše podařilo, papíry jsem dovezla až do Prahy, v Dejvicích jsem si už minule vytipovala jeden knihařský ateliér, kde mi to za velice rozumnou cenu svázali, v pondělí jsem to tam odvezla, v pátek vyzvedla a v sobotu nadělila pod stromeček. A maminka z toho měla velkou radost. A já ostatně taky, protože se teď můžu věnovat muzicírování (a prudit sousedy a Romana, žejo:). A věřte, že už se nikdy do takového díla nepustím ! :)
Dalším velkým darem, co jsem přivezla, byly košile. V Lyonu jsem objevila jeden obchůdek se stovkou různých košil originálních vzorů a barev, tak jsem z toho vybrala dvě, jednu pro bráchu a druhou pro tátu. Nebyly nejlevnější, tak jsem byla ráda, že se i přes počáteční šok líbily. První to rozbalil táta, který z toho byl docela zmaten, o co víc maminka, a ani si jí nechtěl zkusit. Pak si jí rozbalil brácha a byl z ní nadšený, že potom dělal celý večer Disco Stewa. Na jeho popud si košili vyzkoušel i otec a musel uznat, že mu sluší. Takže jsem se nesekla, uff.
Další moje dary spočívaly ve spoustě různých přívěšků a naušnic z fima, které ukážu ve samostatném článku. Jo a potom taky obligátní jídelní dary, o kterých se tu ale moc rozepisovat nemusím, předpokládám :)
Ještě abych nezapomněla, tak brácha dostal k svátku malou cihličku z jakéhosi pískového kompozitu, ve kterém se nacházel jeden drahý šutr nebo v některých i valounek zlata (ten tam nebyl, žejo) a k tomu měl dřevěné kladívko a sekáček, kterými to šmudlal asi půl hodiny, ale měla jsem radost, že měl radost a že do toho šel až do konce :)
A teď dary, které jsem dostala :
Kloboukem od Romana jsem se chlubila už minule, a je vidět na té fotce z Kampy, kde zpíváme Rybovku. Tady včetně uměleckého kompletu naušnic a přívěšku ze skla, který se sice napoprvé nepovedl, ale byla jsem si ho s mámou vyměnit za tenhle, který mi moc sluší. Všem se každopádně moc líbil. A při příležitosti výměny jsem si koupila nový indický šátek saarong, které už se teď skoro nikde neprodávají, tak jsem si doplnila barevnou kolekci a udělala radost.
A protože když jsem se fotila, nevěděla jsem, kterou fotku vybrat, dala jsem vám je sem radši všechny!
Od Romana jsem dostala ještě houbařskou knihu podle barev, kterou jsem si vezla do Čech pod stromeček a pak zase zpátky. Jenom mi tam zapomněl přihodit lísteček, že na ty houby příště půjde se mnou :)
Maminka se postarala a sehnala mi nový černý svetr do V místo toho, co jsem ztratila v létě v Annecy. Nezapomněla.
A taky mi šla vyzvednout červené silonky, co jsem si v listopadu vybrala. Paní v prodejně prý hned věděla, které to jsou, měla je schované až vzadu, a máma říkala, že by jí ani nenapadlo mi něco takového koupit. No ještě, že jsem si je vybrala. Podle mě jsou dokonalé. A když jsem byla po Vánocích na kontrole u pana doktora s kolenem, zrovna pršelo, tak jsem měla s sebou červeno-černý kostkovaný deštník. Byl z toho naprosto paf a ptal se mně, jestli mám vždycky sladěné punčošky s deštníkem :) Jako že naušnice, silonky, klobouk a tričko mám sladěné vždycky, ale tohle by vyšlo asi pěkně draho, mít tolikero deštníků, co mám punčoch !
Brácha mi vyrobil ebenové kroužky do uší a k tomu odpovídající kroužek i na krk, a pak mi taky odlil z cínu scarabbea. Bohužel už jsem z něho nedostala visací verzi, protože ta « pecková » je na moje uši trochu moc těžká. Jo a pak nám taky rodinně nadělil svoje první grafiky, tak ještě budu muset najít místo, kam to vystavit.
Fotka z Vánoční nedělní procházky - ale ty naušnice jsou tam vidět :)
Kromě těchto "krásných" darů, jsem byla obdarována také prakticky: mlýnek na sýr, mlýnek na mák, struhadla, špachtle a podobné harampádí do kuchyně. Ale bude se hodit. Jenom jsem to kvůli nedostatku kil do letadla musela nechat doma a odvezu si to, až pojedeme v květnu autem.
Roman dostal náprsní hodinky a jeho maminka s Audrey od maminky kalendáře Josefa Lady, jako typickou českou kresbu. Líbilo se.
Kromě toho, mimo rodiny, jsem dostala sklenici medu od Cedrika, mega hydratační sérum na xicht od Přesle (což jsem si vybrala já, protože mám poslední dobou obličej jak struhadlo. Potom jsem si k tomu ještě koupila takový malilinkatý hydratační krémíček [čím míň toho je, tím je to dražší, že áno] a teď intenzivně napájím přeschlou pleť a začínám to cítit, už to méně táhne), hlavolam od Aničky a gumičkové čelenky od Andrejky, spolužačky z gymplu.
Doufám, že jsem na nic nezapomněla a děkuji všem zúčastněným za dárečky.
máma | 
Dlouho jsem vyhlížela vyhlížela avizovaný dárečkový speciál A už je tu! Na letošních vánocích u nás doma bylo asi nejpozoruhodnější to, že byly pohodové. Ne tak hektické jako vždy dříve. Že jsme měli napečeno cukroví, relativně uklizeno, že jsme měli navařeno včas a že jsme se k smrti neuštvali jako vždy, protože jsme vždycky až do posledního dne před vánocemi něco dodělávali a odevzdávali.
Jako zlatý hřeb mezi mými dárky bych ohodnotila knihu o naší cestě do Florencie. 343 stran plných barevných obrázků. Vše sestaveno do celků a s komentářem. Stále to ještě studuju. A s velkým zalíbením.
Moc se mi líbí fialový (nebo růžový?) klobouk, ve kterém vyšla Lenka z letiště. Moc jí sluší. Ale když jsme byly na vánočním koncertě na Kampě, tak s ním Lenka sklidila velký "úspěch". Ne z kombinace klobouku a tyrkysového kabátu, ale z jejich doplnění tyrkysovými pohorkami (z dřívějšího blogu). Dvě starší paní, co stály vedle mě, tu kombinaci prostě nevydýchaly. Byly z ní naprosto "štajf". Asi tak jako já z těch křiklavých punčocháčů. Kdyby to nebylo Lenčino výslovné přání, tak bych je nikdy nekoupila. Z košile pro tátu (ten ji rozbalil nejdřív), jsem byla nejdříve také poněkud "stife". Když si ale tu svoji oblékl Adam, kterému absolutně sedla (navíc měl na sobě fialové triko a fialová je i na jeho košili), tak si tu svou oblékl táta. A přišli jsme jí oba "na chuť ". Myslím, že jako letní přehoz s bílým trikem bude skvělá.
Tak Lenko díky za dárky. A měj se co nejlíp a zase piš, ať mám co číst, máma
PS. Kdo Tě fotil?